Tajemných míst je zde více – vyberte si lokalitu, která vás zajímá, pro její podrobnější popis:
V Kolinci a jeho okolí si můžete vychutnávat nejen romantickou kopcovitou krajinu, plnou lesů, luk a rybníčků, ale také historii, sahající až do období středověku. Není se tedy čemu divit, že vznikl nápad vybudovat malé muzeum.
Prostory v bývalém zámku
Vhodné prostory se nemusely dlouho hledat. V bývalém zámku, který dnes slouží jako základní a mateřská škola, se podařilo pro tento projekt získat tři místnosti. Netrvalo dlouho a do muzea začaly proudit i první exponáty, například z Muzea Šumavy v Sušici nebo Muzea Dr. Hostaše v Klatovech.
V současné době se tak návštěvníci mohou zajímavým a poutavým způsobem seznámit s historií Kolinecka.
„Zatím nejrozsáhlejší archeologický výzkum byl uskutečněn v létech 2006 a 2008 v Kolinci… Byly zde zachyceny pozůstatky kůlové stavby s pecí a zahloubený suterén stavby další. Jedná se o pozůstatky sídliště, které přímo navazovalo na kostel sv. Jakuba Většího a zaniklo na přelomu 13. a 14. století požárem… Je tedy zřejmé, že původní osada se koncentrovala v prostoru kolem kostela, později následovalo vytyčení dnešní horní části náměstí, na nějž ve spodní části navázala tvrz, která je ale prvně doložena až za Vintířů z Vlčkovic v 16. století,“ dočtete se v muzeu.
Archeologické nálezy i novodobé fotografie
Ve vitrínách samozřejmě nechybí archeologické nálezy, například úlomky a střepy středověké keramiky. Zajímavý je rovněž film o historii Kolince a okolních obcí, kde jsou zmiňovány tvrze a zámky.
Zatímco první místnost je věnována nejstarším dějinám této lokality, ve druhé místnosti se pak přenesete do časů nedávných, přičemž autoři Mgr. Zdeňka Řezníčková a PhDr. Jan Lhoták se nevyhýbají ani podrobnému rozboru období po druhé světové válce. K vidění jsou jak fotografie z osvobození v roce 1945, tak z okupace v roce 1968.
Významné osobnosti Kolince
V expozici se nezapomíná ani na významné osobnosti, jejichž životy se spojily s Kolincem.
Jan Král (1823-1911) pocházel z kolinecké učitelské rodiny, působil jako houslista ve Stavovském divadle v Praze a později ve Vídni, kde patřil mezi velice uznávané umělce.
Josef Emanuel Jankovec (1866-1949) dlouhá léta působil jako sbormistr v Kladně, věnoval se sběru lidových písní a na odpočinku pak pomáhal na Slovensku založit ústav pro léčení dětského revmatismu, první svého druhu v Evropě.
V Kolinci žil také známý malíř František Michl (1901-1977), který vystavoval ve Vídni, Bruselu, Londýně, New Yorku a mnoha dalších místech.
Asi nejznámějším rodákem z Kolince je doktor Matyáš Borbonius (1556-1627), vynikající lékař, který po bitvě na Bílé hoře přišel o veškerý svůj majetek, byl vězněn a nakonec musel kvůli svému náboženskému vyznání emigrovat. V roce 2011 mu byla v Kolinci odhalena pamětní deska.
Kolinec na Klatovsku je od severovýchodu chráněn mohutným zalesněným masivem, který dosahuje nadmořské výšky 759 metrů. Jeho výhodnou polohu v krajině využila před rokem 1989 i Československá armáda, která zde vybudovala železobetonový bunkr.
Vidhošť, jak je tento masiv nazýván, je překrásnou dominantou Kolinecka, která láká k turistice i cyklistice. V létě sem zavítají také houbaři, aby rychle a důkladně zaplnili své košíky. Kromě toho však Vidhošť poskytuje i mnoho zajímavostí, které stojí za zhlédnutí.
Vojenský bunkr
Když půjdete z Kolince po modré turistické značce do Ústalče, po cca dvou kilometrech přijdete na rozcestí. Pokud se pozorně rozhlédnete, uvidíte po levé straně něco, co zde původně určitě nebylo. Je to vstup do podzemního betonového bunkru.
„Jedná se o zdvojený ženijní úkryt, označený ÚŽ 6b, který měl sloužit pro práci štábů, k odpočinku nebo pohotovostnímu úkrytu osob za bojových podmínek. Byl vybudovaný v roce 1984 ze železobetonových prefabrikátů. Stavbu provedl vojenský útvar 1735 Klatovy. Úkryt měl tři plynotěsné předsíně a nouzový výstup na povrch,“ uvedl prap. Jan Sedláček z Krajského vojenského velitelství v Plzni.
Do bunkru, který je dnes již volně přístupný (pokud nepočítáme padlý strom před hlavním vstupem), sestoupíte po šesti schodech. V době před rokem 1989 jste se ale dál nedostali, protože pod schody se nacházely uzamčené dveře, na kterých byl kupodivu umístěn plánek bunkru.
Po překonání plynotěsných předsíní vstoupíte do první ze dvou místností, které byly původně odděleny také dveřmi. Jedná se o stejně velké místnosti, každá o rozloze necelých 14 m². Na konci druhé se pak nachází šachta pro nouzový únik.
V bunkru si přijdou na své i příznivci tzv. geocachingu, neboť v první místnosti je umístěna „keška“, tedy hledaný poklad. Jestliže se rozhodnete navštívit bunkr, nezapomeňte si vzít baterku, určitě se vám bude hodit.
Menhirový medvídek
Ve vzdálenosti zhruba 300 metrů od bunkru se nachází kámen, který byl v minulosti někým upraven až do podoby roztomilého medvídka, dnes ještě barevně zvýrazněného.
„Kámen, ze kterého je Medvídek vysochán, byl však menhirem a svůj charakter si udržel, i když nejspíše o trochu energie přišel. Není tu ale sám… čtyři společníci stáli nejspíš v řadě na jakési plošince z malých kamenů a mohli tvořit megalitickou svatyni či léčivé místo,“ uvádí psychotronik Pavel Kozák v knize Tajemná místa Pošumaví.
Had
Na jiném místě, kde Vidhošť pozvolna přechází ve vrchol Stráž (716 m n. m.) je hromada kamenů, která na první pohled není ničím výrazná. Zdání však klame. Z druhé strany totiž najdeme kamennou lavici, působící uprostřed lesa až tajemně, jakoby místo určené pro nějakého lesního panovníka. A na boku kamenné haldy vystrkuje hlavu velký had. Bát se ho samozřejmě nemusíte – je také z kamene.
Na Vidhošti si každý rozhodně najde to, co hledá. Klid a pohodu, sport a zábavu, pozvolna se vlnící lesní cestičky, trochu historie, ale hlavně půvabnou šumavskou přírodu. Je trochu škoda, že zde není místo, které by poskytlo výhled na okolní krajinu.
V překrásně šumavské krajině na Kolinecku se do nadmořské výšky 729 metrů zvedá kopec, který byl před rokem 1989 pro veřejnost nepřístupný, neboť se zde nacházela přísně utajovaná stavba
Kolinecko poskytuje nepřeberné množství možností pro turistiku a výpravy za naší historií. Jedním z míst, které bylo dlouhou dobu pro veřejnost nepřístupné je kopec Boudovka, který se prudce zvedá nad obcemi Chlístov, Tržek, Podolí a Běšiny. Nadmořská výška 729 metrů z něj vytváří skutečnou dominantu zdejší krajiny, což si uvědomili i vojenští experti bývalé Československé lidové armády.
Utajovanou stavbu prozradila vichřice
V období totality byly vojenské stavby utajovány, aby se ztížila jejich lokalizace nepřítelem. Samotnou výstavbu raketové základny na obcí Tržek tak již od samého počátku provázela přísná bezpečnostní opatření. Nákladní automobily navážely po panelové cestě na vrchol kopce Boudovka, který se pro veřejnost neprodyšně uzavřel, velké množství stavebního materiálu. Místní lidé spekulovali, co tam bude vlastně stát.
Ani po dokončení stavby nebyly na vrcholu patrné žádné změny. Stavbu se podařilo perfektně skrýt před zraky zvědavců. Ovšem jenom do osudného dne v 80. letech, kdy se nad Šumavou přehnala silná vichřice, které podlehly i stromy na Boudovce.
Když se ráno místní obyvatelé rozhlédli, zůstali stát a nevěřili vlastním očím. Na vrcholu kopce se objevilo obrovské betonové monstrum. Pochopili, co se tam několik měsíců budovalo.
Protiletadlové rakety
Základna byla určena pro palebné postavení 2.protiletadového raketového pluku z Janovic. Součástí jeho výzbroje byly sovětské raketové systémy KUB (přesně 2K12-KUB), které byly poprvé zavedeny do výzbroje v 60. letech minulého století.
Na stránkách české armády se dočteme, že na území tehdejšího Československa se objevily poprvé 1.2.1975 v Rožmitále pod Třemšínem.
„Palebná baterie má k dispozici vlastní řídící a naváděcí radiolokátor, čtyři odpalovací zařízení a dva nabíjecí přepravníky na podvozku vozidla Zil-131 (každý vezoucí 3 rakety) Bojové komponenty komplexu jsou instalovány na vysoce mobilních pásových podvozcích s pancéřovou ochranou a s vlastními zdroji elektrické energie,“ uvádí se na stránkách Ministerstva obrany ČR a Armády ČR.
Ničení vzdušných cílů
Protiletadlový raketový komplex 2K12-KUB byl určen k ničení letounů, raket, vrtulníků a ostatních vzdušných cílů létajících v malých a středních výškách v rozmezí 25 až 10 000 m, ve vzdálenostech 4 až 23 km.
„Cíle jsou ničeny tlakovou vlnou a střepinovým účinkem bojové nálože o hmotnosti 56 kg, umístěné v trupu řízené rakety. Nálož je vybavena radiolokačním zapalovačem rozmezí 25 až 10.000 metrů“, uvádí se na www.acr.army.cz.
Po roce 1989 byla základna postupně vyklizena, ale nadále střežena vojáky z Janovic. Údajně se uvažovalo i o tom, že základnu převezme Ministerstvo vnitra ČR pro své činnosti. Nakonec byla celá srovnána se zemí a dnes zde najdete pouze typickou panelovou cestu a zbytky drátěných plotů.