Tajemných míst je zde více – vyberte si lokalitu, která vás zajímá, pro její podrobnější popis:
Co hledali Keltové v okolí dnešních Velhartic?
Poklidná pošumavská obec Velhartice je známá především díky středověkému hradu s unikátním mostem. Zdejší oblast však využívali již Keltové.
Každým rokem navštěvují Velhartice stovky turistů, a to především kvůli zdejšímu hradu, který je výraznou dominantou této části Pošumaví. Významnost lokality však objevili lidé již v období pravěku. Co je sem přitahovalo?
Byly drahé kovy hlavním důvodem?
V okolí Velhartic se prokazatelně těžilo zlato, stříbro, ale i další kovy. Kdo a kdy s těžbou ale započal, se pravděpodobně již nedozvíme. Lze však předpokládat, že situace mohla být stejná jako v Kašperských Horách, kde středověcí horníci pokračovali v činnosti, kterou před nimi prováděli již Keltové. A rozpoznat, kdo jakou štolu vytvořil je v podstatě nemožné.
Někoho jistě napadne otázka, zda se Keltové v okolí dnešních Velhartic vůbec zdržovali. Odpověď přinesly archeologické výzkumy, podle kterých zde existovalo keltské sídliště.
„Výjimečné přírodní poměry sídliště vyplývají již z neobvyklé nadmořské výšky dosahující kolem 615 m n. m., dále i z okolností, že Kelty obývaná plocha byla jako málokdy obrácena k severovýchodu… Nápadný je výskyt zlata přímo v lokalitě a v jejím bezprostředním sousedství,“ uvádí Jiří Waldhauser v knize Keltské Čechy.
Štola nebo tajná chodba?
Vrch Borek, dosahující nadmořské výšky 859 metrů, je prošpikovaný štolami. Tento kopec vždy přitahoval lidi, kteří se snaží odhalit jeho skutečné tajemství.
„Zajímavá je však prostora, která je zcela zatopena vodou a nachází se v podlaze po levé straně hlavní chodby. Je tady jasně vidět, že důl má ještě jedno patro vedoucí pod hlavní chodbou… Říká se, že právě tato zatopená chodba vede celým vrchem Borek a vyúsťuje až někde u Horního Staňkova v místní usedlosti kdesi ve sklepě,” uvádí se na webových stránkách Klubu přátel podzemí.
Vstup do jiného světa?
Podzemí bývá spojováno i se vstupem do jiného světa – nadpřirozeného a tajemného. A právě jedno takové místo by se mohlo nacházet na zdejším hřbitově, jehož součástí je i záhadný kostel sv. Maří Magdalény. Atmosféra, která tady panuje, údajně inspirovala Karla Jaromíra Erbena k napsání básně Svatební košile.
Podstatné však je, že hřbitov je umístěný kousek od původní keltského sídliště. Podle některých badatelů keltští druidové uměli navázat kontakt s jiným světem. Je možné, že do něj mohli i vstupovat a využívat jeho síly. Mohla být „brána“ do tohoto světa důvodem, proč se Keltové u dnešních Velhartic usadili?
Nachází se u Velhartic zlatý poklad?
K podzemí u Velhartic se vztahuje i zajímavá pověst o rytíři, pokladu a čtyřnohém strážci.
„Spatřila ho tam prý jedna slabomyslná dívka, kterou za ním dovedl rytíř ve zbroji. Přestože ji vybídl, aby si z pokladu něco nabrala, velký černý pes, který poklad hlídal, jí to nedovolil… Nakonec se poklad před jejími zraky propadl do země a dívka se ocitla opět na místě, kde se prve setkala s rytířem,“ uvádí Miloš Štraub a Jitka Lenková v knize Tajemné podzemí.
Hřbitovní kostel sv. Maří Magdalény ve Velharticích je místem, které je protnuto záhadou a tajemným obrazem smutné tváře.
Velhartice, které jsou známé především díky středověkému hradu s unikátním kamenným mostem, se mohou pyšnit i záhadným kostelem sv. Máří Magdalény ze 14. století. Nachází se na malém vršku, který poskytuje výhled na obec i samotný hrad.
Dívka a mrtvý mládenec
Legenda vypráví, že pro jednu dívku si v noci přišel její mládenec, který ale již nebyl mezi živými. Jakási oživlá mrtvola tedy vedla dívku na hřbitov, do světa mrtvých.
„Ó nech mne již! Ó nech mne tak!
Divý a hrozný je tvůj zrak;
tvůj dech otravný jako jed,
a tvoje srdce tvrdý led!“
bránila se dívka podle Karla Jaromíra Erbena, který právě na velhartickém hřbitově údajně načerpal inspiraci pro báseň Svatební košile.
A jak to dopadlo? Dívka se nakonec vyrvala ze spárů mrtvého a zachránila. „Dobře ses, panno, radila, na boha že jsi myslila, a druha zlého odbyla!“ vrcholí téměř hororová Erbenova báseň, v níž popisuje boj nadpřirozených sil o živou bytost.
Záhadný obličej
„Asi před čtyřiceti lety se na štítu kostelíka objevily tmavé skvrny, jež vytvořily obličej ženské tváře. Podle některých připomíná děvče, které zahynulo při dopravní nehodě na nedaleké silnici, podle jiných dívku zavřenou před mnoha a mnoha lety do kostela s umrlcem oživeným magickým rituálem… Při opravě kostela v polovině devadesátých let tvář zmizela pod novou omítkou. Po nějaké době se ale znovu vynořila ve stejné podobě,“ uvádí se na stránkách www.mistopisy.cz.
Tento obraz, který se nachází na jedné z vnějších zdí kostela, je poznatelný, ale vyžaduje to určité soustředění a trpělivost. Vskutku působí velice smutně a tajemně. Jakoby chtěl před něčím varovat.
Vstup do jiného světa?
Při pohledu od Velhartic na vás kostel zapůsobí normálním, obyčejným dojmem. Je pěkně zasazený do okolní krajiny a rozhodně nepůsobí pochmurně, zvláště pak za prosluněného dne. Tím to však končí. Samotné místo není pro člověka údajně vůbec příznivé.
„Není dobré se po velhartickém hřbitově procházet. Pro citlivého člověka je nejlépe tam vůbec nechodit… Jestliže nemusíte navštívit některý hrob v jihovýchodní části hřbitova, nikdy tam nechoďte,“ radí psychotronik Pavel Kozák v knize Tajemná místa Pošumaví.
Někteří lidé se domnívají, že existuje několik míst, kde možné vstoupit do jiného, neživého světa, například do záhrobí. Ve zmíněné básni popisuje Karel Jaromír Erben mrtvého, který se neustále zvedal z umrlčího prkna podle pokynů mrtvého mládence. Ten se snažil dostat k dívce přes zavřené dveře v kostele. Zpět se položil vždy po modlitbě dívky, která o pomoc žádala Boha a Pannu Marii.
Ať již věříte či nevěříte na nejrůznější záhady, tajemství a nadpřirozené jevy a bytosti, kostel sv. Maří Magdalény je místem, kde vás kromě větru, deroucího se z šumavských kopců, ovane i zvláštní atmosféra, naplněná úzkostí a nejistotou našeho bytí.
Nad malebným a romantickým údolím říčky Ostružná se do nadmořské výšky 859 m n. m. zvedá kopec Borek, který byl v době středověku prošpikován štolami. Od počátku devadesátých let zde byla zřízena přírodní rezervace.
Říčka Ostružná, která je někde je uváděná jako Pstružná, se pozvolna vine a vytváří nádherné a neopakovatelné scenérie. U obce Velhartice jakoby oddělovala dva světy. V tom prvním, který se rozprostírá na levém břehu, již od středověku žili, pracovali a také umírali lidé. Je zde i známý a turisty oblíbený středověký hrad, založený na přelomu 13. a 14. století.
Zcela odlišný je pak druhý svět, rozprostírající se na pravém břehu. Zde máte pocit, že jste vstoupili do divoké a nedotčené přírody, chráněné mohutným a z velké dálky viditelným kopcem Borek.
Přírodní rezervace
Výjimečnost této lokality si stát uvědomil včas a již počátkem devadesátých let minulého století vyhlásil Borek za přírodní rezervaci, jejímž posláním je ochrana reliktního boru jako zbytku přirozeného rozšíření borovice.
„Území patří do mírně teplého okrsku s chladnou zimou, roční úhrn srážek se pohybuje kolem 580 mm s maximem v červenci, počet dní se srážkami je průměrně 120. Průměrná roční teplota se pohybuje kolem 7,5 ºC, počet vegetačních dnů bývá více než 150. Sněhová pokrývka leží v průměru až 50 dnů, převládají západní větry,“ uvádí se na informační tabuli.
Zlato a stříbro
Borek ale již v době středověku upoutal pozornost něčím jiným – zlatem a stříbrem, které se zde těžilo. Kdy přesně byla těžba započata, se neví.
Například Zdeněk Lev z Rožmitálu, kterému patřilo velhartické panství, požádal v roce 1511 krále Ludvíka Jagellonského o svolení k dolování rud zlata, stříbra, cínu, olova a dalších kovů. Lze však předpokládat, že lidé se snažili přinutit Borek vydat své bohatství dávno předtím.
Kam až vede štola?
Po dávném dolování se dochovala štola, do které se bohužel nedostanete, neboť je zabezpečená mříží. Tak tomu ale nebývalo. Ještě v osmdesátých a počátkem devadesátých let minulého století byla volně přístupná a lidé se z přirozeného respektu a možná i strachu nepouštěli hlouběji do nitra kopce.
„Za zamřížovanými dveřmi vede rovně asi 150 metrů dlouhá chodba. Z této chodby se pak do stran větví přibližně 5 ramen, z toho dvě jsou jen prostory 1 x 1 metr. První rameno chodby vede hned vlevo za vchodem a končí zhruba tak po 50 metrech, kde se mírně stáčí doleva. Celá chodba je asi tak 2 metry vysoká a 1,50 metru široká. Zajímavá je však prostora, která je zcela zatopena vodou a nachází se v podlaze po levé straně hlavní chodby. Je tady jasně vidět, že důl má ještě jedno patro vedoucí pod hlavní chodbou. Jak je však hluboké a kam vede jsme nemohli zjistit, jelikož nám v tom bránila již zmiňovaná voda. Říká se, že právě tato zatopená chodba vede celým vrchem Borek a vyúsťuje až někde u Horního Staňkova v místní usedlosti kdesi ve sklepě,“ uvádí se na internetových stránkách Klubu přátel podzemí.