Nepatřily mezi nejstarší šumavské obce. O jejich založení se postaral kníže Schwarzenberg až na konci 18. století. Na nedostatek událostí si ale za své krátké existence stěžovat opravdu nemohly.
Vydáme-li se z Borových Lad, tak po několika kilometrech nás úzká asfaltová silnička spolehlivě dovede do míst, která kdysi oplývala životem. Kamenný kostel sv. Jana Křtitele, několik desítek domů, mlýn, pila, pošta, hostince, úzká políčka ohraničená kamennými snosy. To vše je nenávratně pryč.
Záhadný kámen
Ještě před příchodem na rozlehlou pláň, kde obec stávala, lze ze silnice odbočit na lesní cestu (žlutá turistická značka). Klidný a příjemný les ukrývá velice zvláštní kámen, který pozorný turista jistě nemine. Je na něm vyrytý vzkaz, zřejmě připomínající nějakou událost z roku 1922. Z jedné strany při troše fantazie rychle rozpoznáte i „obličej“ tohoto němého svědka minulosti.
„Kdysi sloužilo především ke hromadným rituálům, které byly spouštěny od menhiru a dalších míst na okraji. Byly léčivé, zdá se, že lidi zde sužovaly infekce, snad ve spojení s játry,“ popisuje výjimečnost tohoto menhiru psychotronik Pavel Kozák v knize Posvátná místa šumavských plání.
Tvrdý život
Podle pověsti kníže Schwarzenberg navštívil místo v době, kdy obec vznikala. Silný vítr odnesl jeho klobouk na vysokou jedli. Dřevorubec vylezl na strom, klobouk sundal a vrátil majiteli údajně se slovy: „Zde je váš knížecí kloubouk.“ A tak vznikl název nové obce – Fürstenhut (Knížecí Klobouk).
„Původní osadníci to neměli lehké. Kníže určoval, jak mají domky vypadat. Na kamenných základech je jen jedna obytná místnost, komora a stáj pro dvě dojné krávy. Chov telat, ovcí a koz nebyl pod trestem konfiskace povolen. Vrchnost si vyhradila právo kdykoliv si domky za náhradu vyvlastnit,“ dočteme se v knize Emila Kintzla a Jana Fischera Zmizelá Šumava.
Nutno podotknout, že pro dřevorubce platila až do roku 1848 i povinnost roboty. K tomu museli v panských lesích za stanovenou mzdu každý rok pokácet určité množství dřeva.
Pašerák, kam se podíváš
Není tudíž divu, že zdejší lidé hledali i jiné způsoby obživy. Poloha Knížecích Plání byla předurčena k jednomu nešvaru – pašování. Do Bavorska to bylo opravdu kousek a tak rozkvětu této činnosti v podstatě nic nebránilo. Tedy až na finanční stráž.
A co se přes hranice potajmu přemisťovalo? Cokoliv. Dobytek, tabák, sůl, prostě vše, co bylo potřeba a na čem se dalo vydělat.
Karel Klostermann v knize Črty ze Šumavy, která vyšla v roce 1890, zmiňuje příběh celníka, který měl svou milou v Knížecích Pláních. Dlouho jim ale nebylo souzeno žít v manželství. Celníkův nadřízený úřad nechtěl dát svolení ke sňatku:
„Vtom došlo k události, která přivodila rozhodný obrat. Zasloužil se o to jeden z bavorských zálesáků, všemi mastmi mazaný a odvážný pašerák, zvaný Krummbichler-Sepp. Počínal si tak drze, že celní úřad vypsal za jeho dopadení odměnu….. Nicméně ho nešťastně zamilovaný financ jednou překvapil zrovna poblíž pramene Vltavy, jenže překvapit ještě neznamená zadržet. Jakkoliv se Sepp, obtížený pořádnou krosnou, cítil být zaskočený, sáhl rychle do kapsy a hodil horlivému financovi do obličeje hrst šňupavého ´brizilu´. Přes strašlivou bolest v očích celník neuhnul, porazil pašeráka na zem a držel ho tak dlouho, dokud pískáním a křikem nepřivolal druha, který hlídkoval na sousedním úseku.“
Celník obdržel vypsanou odměnu, byl povýšen a nakonec dostal i svolení k sňatku.
Válečná tajemství
Druhá světová válka přinesla neklid a utrpení i do této části Šumavy. Někteří obyvatelé Knížecích Plání byli odvedeni a padli na frontě.
Byl zde zřízen tábor pro francouzské a sovětské zajatce, kteří pracovali v lese, o čemž ale někteří badatelé pochybují. Několik kilometrů odsud se totiž nacházela podzemní továrna, kde se údajně vyráběly komponenty pro vojenská letadla. Mohli být zajatci dopravováni do Františkova, případně na jiné dosud neobjevené místo, kde dřeli za nelidských podmínek?
„Proč byla budova tábora zapálena v srpnu 1945? Jak uvidíme dále, nebyl to ojedinělý případ. Důvod je prostý. Sovětští zajatci měli ve zvyku zanechávat po sobě na stěnách velké množství nápisů. Nebyla to pouze jména a vzkazy svým bližním, ale byly tu i informace o tom, kde pracovali, jak s nimi dozorci a strážní zacházeli, informace o útěcích apod. Je velmi pravděpodobné, že sovětští zajatci zde umístění byli nasazeni na práce, které měly zůstat za každou cenu utajené,“ uvedl Antonín Kunc v Tajemství Františkova a Pramenů Vltavy (pozn. k zapálení budovy došlo zřejmě v červenci 1945).
Veronika Rubínková v knize Šumava tajemná uvádí ještě jednu záhadu. Kousek od Knížecích Plání mělo v květnu 1945 přistát německé letadlo, na jehož palubě byl jeden z nejmocnějších mužů Třetí říše – vysoce postavený člen SS Hans Kammler, který po válce záhadně zmizel. Měl rozhodující vliv na vývoj přísně utajovaných nacistických zbraní.
„Kammlerovo přistání u Stolové hory mělo svůj účel. Údajně zde totiž mělo dojít k dohodě Kammlera se spojenci, podle které nejen jemu, ale i lidem, za které vyjednává, měla být nabídnuta svoboda a beztrestnost výměnou za cenné informace, jimiž umírající Třetí říše disponuje,“ popsala Rubínková možný důvod jednání.
Poslední mše
Po 2. světové válce nastal zlom v životě této obce. Německé obyvatelstvo, které tvořilo většinu, bylo odsunuto a noví osadníci tady nemohli dlouho setrvat, neboť vše se muselo podrobit vůli tehdejších mocných.
„V roce 1950 je vimperským knězem Karlem Fořtem v kostele odsloužena poslední bohoslužba. Kostel svatého Jana Křtitele byl odstřelen roku 1956. Je provedena demolice fary a hřbitova. Dochází k demolici stavení a zůstává stát jediné stavení poblíž myslivny, které slouží k ustájení koní a dobytka státních lesů,“ dočteme se na www.sumavanet.cz.