Zvláště pak její okolí je prodchnuto něčím zvláštním, co sem člověka opakovaně přitahuje. Řeč je o jihočeském Nicovu, který se nachází u silnice z Kašperských Hor do Stach.

Románské základy

První historické zmínky spadají do období 13. století (bývá uváděn rok 1223), kdy byla ves Nicov v majetku benediktinů. V této době byly položeny i románské základy zdejšího kostela sv. Martina, později barokně přestavěného.

„Intenzivní stavební činnost na Šumavě nastala za vlády Václava I. v letech 1230-1253, kdy začalo osídlování málo obydlených území. Tehdy vznikla celá řada malých pozdně románských venkovských kostelíků s presbytářem pravoúhle uzavřeným či zakončeným apsidou, s věží na západě, koutovou věží po straně chóru či nad klenebním polem závěru,“ uvedl Jan Royt v knize Šumava – příroda-historie-život (kapitola: Architektura a výtvarné umění na Šumavě).

Tento kostel si oblíbil i poslední šumavský obr Sepp Rankl: „Byl velice zbožný, jako většina tehdejších obyvatel Šumavy, a každoročně věnoval svému kostelu v Nicově martinskou husu, na Vánoce vánočku s rozinkami, o Velikonocích beránka a na sv. Prokopa dokonce telátko“ (Kintzl, E.: Zmizelá Šumava).

Kolem křížů k osvěžení

Pokud se vydáme z Nicova směrem k Javorníku, po chvíli dojdeme k místu, odkud je krásný výhled na okolní šumavské kopce. A také nás zaujme tzv. Kohoutí kříž. Původní originál byl vyroben kolem roku 1890 ze stříhaného plechu a kujného železa. Od roku 2005 je zde umístěna kopie tohoto známého díla.

„Na vrcholu nicovského kříže je kohout jako připomínka trojího zapření Krista apoštolem Petrem. Kohout stojí na hodinách, které ukazují třetí hodinu, t. j. čas, kdy Kristus na kříži skonal. Na kříži vedle Kristova těla jsou dále ze silného plechu znázorněny siluety dalších předmětů, jako kopí, tyče, žebřík, lopata, kalich, džbán, rukojeti bičů, třtina, houba, kladivo, kleště, lucerna, ruka, trnová koruna a podobně,“ dočteme na zdejší informační tabuli.

Od kříže vede příjemná a nenáročná cesta lesem. Zanedlouho můžeme po levé straně spatřit mohutný kámen, na němž je další kříž, tentokráte klasický. A po několika metrech dorazíme k místu, kde je možné se občerstvit chutnou a křišťálově čistou vodou. Můžeme tady i posedět na lavičce a vychutnávat jedinečnou atmosféru.

Od obra k zajímavé vyhlídce

Budeme pokračovat dále a mineme odbočku na lesní stezku, po které je možné vystoupat na jednu ze šumavských tisícovek – Královský kámen (1058 m n. m.). Po chvíli chůze se nám začne otevírat překrásný výhled do údolí a mohutné kopce na jeho druhé straně.

Nemusíme chvátat. Přístřešek Libušín nabízí posezení a obra Kleofáše, což je dřevěná, přes tři metry vysoká socha.

Odtud povedou naše kroky mimo turistickou trasu. Začneme stoupat po cestě, která vede uprostřed paseky. Dostaneme se až k velkému balvanu. Zvláště za slunného a teplého počasí je příjemně prohřátý. Stačí na něj vylézt, pohodlně se usadit (nebo i položit) a nerušeně pozorovat tu šumavskou romantiku, rozprostírající se všude kolem. Brzy do nás vstoupí pocit, že je nám tady vlastně dobře a všechny starosti můžeme hodit za hlavu. Mysl se uklidní a začnou ji „živit“ pouze oči, které se nemohou odtrhnout od té nádhery.

Ukryté vojsko  

Můžeme si vybrat, kam budeme pokračovat. Jestliže půjdeme dále stezkou, která nás přivedla na toto zvláštní místo, brzy se ocitneme u vyhledávaného turistického cíle – kaple sv. Antonína Paduánského.

My se ale stočíme zpět, vrchol Javorníku (1 066 m n. m.) necháme za zády a po Klostermannově cestě dojdeme na již zmiňovaný Královský kámen.

„Podle jedné z legend měl český král utíkat se svoji družinou před nepřátelským vojskem. Mezi Nicovem a Tejmlovem došlo k bitvě, kterou královské vojsko prohrálo a muselo rychle uprchnout,“ uvádí se v knize Ukryli Keltové na Šumavě poklad? A král se schoval v houštinách, zatímco jeho družina prchala dál, čímž se zachránil.

Další pověst říká, že uvnitř hory spí vojsko, které se probudí a vystoupí na zemský povrch v době, kdy bude národu hrozit úplná likvidace. I Šumava má tedy své spící rytíře.

A můžeme přidat ještě jednu pověst, abychom dokreslili významnost této lokality: „Poblíž skály, jíž se říká Královský kámen, roste zázračná bylina. Její květ lze však spatřit jen na svatou Barboru. Kdo by ten kvítek utrhl, objeví se před ním krásný zámek. Podaří se mu také všechny zdejší prokleté vykoupit. Uprostřed nádvoří pak může vyzdvihnout osudem pohřbený veliký poklad (Fibich, O.: Za pověstmi Šumavy).

Ale vlastně to není ještě všechno. O Valpružině noci (z 30. dubna na 1. května) se zde údajně zjevuje deska s letopočtem zániku světa.

Přečkala dvě světové války, hospodářské krize, veškeré rozmary počasí včetně obrovských přívalů sněhu, avšak osudným se jí nakonec stala obrana socialismu a míru.

Nejvýše položená obec

Několik kilometrů od Kvildy, téměř na samé hranici s Bavorskem vznikla koncem 18. století obec Bučina (Buchwald). Nadmořská výška 1 125 m jí přinesla jeden rekord – byla nevýše položenou vesnicí v Čechách. Její název vznikl podle starých a statných buků, které zde rostly.

„Buky kolem Bučin už jsou jen dávnou bájí; nespatřil jsem jeden jediný. Ale – tak mi alespoň vyprávěli – za tmavých vlhkých nocí fosforeskuje zetlelé dřevo starých pařezů jako houfy světlušek. Pocestní v tom úkazu vidí špatné znamení a zlé duchy. Ach ano, je to špatné znamení, tohle poslední světélkování na hrobech nádhery, která už asi na věčné časy zmizela,“ popsal v roce 1890 situaci Karel Klostermann v knize Črty ze Šumavy, který si ale zároveň pochvaloval úroveň zdejšího pohostinství. Na hrnce masa budou hosté ještě hodně dlouho vzpomínat.

Škola, hotely i pošta

Bučina těžila ze své polohy. Do sousedního Bavorska co by kamenem dohodil a za jasného počasí překrásný výhled na šumavské kopce i vzdálené vrcholky Alp. Není tedy divu, že i přes drsné přírodní podmínky zde žili lidé, kteří se živili pěstováním zemědělských plodin, chovem dobytka, ale také prací v lese a zpracováním dřeva. V obci nechyběla škola, pošta či budova finanční stráže. V roce 1858 se tady v čísle popisném 2 narodil učitel a spisovatel Johann Peter (†1935, Vimperk), jehož pamětní deska se nachází po pravé straně silnice na Kvildu, v místě, kde stával jeho rodný dům.

„V letech 1929-1930 zde stálo 38 domů s 343 obyvateli (337 německé národnosti). Typické pro Bučinu byly nízké dřevěné domy na metrové podezdívce s obytnou částí, chlévy, stodolou a ubytováním pro čeleď pod jednou šindelovou střechou. Na návětrné straně často bývala vyrovnaná hranice s palivovým dřívím…. Průvodce z roku 1938 zmiňuje hotel Fastner (17 pokojů s 50 lůžky, z pavlače Fastnerova hotelu nádherný obraz Šumavy, někdy i Alp), hostinec J. Plechingera (9 lůžek), hostinec Zum Tiroler (15 lůžek) a Pešlovu chatu Bučina (20 pokojů),“ dočteme se v knize Zdeňka Šmída Tajemství šumavské hranice.

Místo hotelu pohraniční rota 

Jak již bylo uvedeno, v obci žilo především německé obyvatelstvo. Po roce 1945 došlo k jeho odsunu a vesnice s necelými šedesáti obyvateli postupně směřovala ke své poslední cestě. Obnovený provoz Pešlova hotelu neměl dlouhého trvání. V roce 1951 jej pro své potřeby převzali pohraničníci.

„Pro hraniční pásmo vydalo ministerstvo vnitra dne 15. 7. 1957 zvláštní směrnici, která de facto znamenala rozšíření totální demoliční akce, jež proběhla v zakázaném pásmu v letech 1952 – 1953, i na hraniční pásmo. To znamenalo okamžité zboření i těch staveb, jež dosud měly své vlastníky a ušly proto první vlně destrukce. Tehdy definitivně zmizely například Bučina, Knížecí Pláně ….,“ uvádí se v publikaci Šumava – příroda, historie, život (kapitola Poškozené a zničené památky na Šumavě).

Dráty, miny a špionáž

Počátkem padesátých let minulého století byly v pohraničních oblastech vykáceny průseky a v nich se pak postupně začal stavět drátěný zátaras, do něhož byl zaveden elektrický proud. Později bylo přistoupeno k modernějšímu systému ochrany hranic bez použití vysokého napětí.

Ochrana socialismu a míru před imperialistickými agresory, jak byly ospravedlňovány kroky tehdejších mocných, se nevyhnula ani Bučině. Kromě drátů byla podminována i silnice na Kvildu, avšak průjezd byl možný. Miny by se aktivovaly až v případě hrozícího nebezpečí. Na louce nad silnicí můžeme i v dnešní době nalézt železobetonový kulometný objekt, do kterého se vstupovalo šachtou.

V knize Tajemství šumavské hranice jsou uvedeny i vzpomínky pamětníků:

„Z rozhledny u Pešlovky jsme z velikého dalekohledu pozorovali prostor – okolí roty a pohyb ve vesnici Finsterau, často zde létala americká špionážní letadla-cessny.“ 

Podle publicisty Zdeňka Šmída byla v pozdější době na Bučině umístěna i odposlouchávací zařízení proti nepříteli. Jinak řečeno, na obou stranách hranice probíhala činnost, jejímž cílem bylo získat informace o protivníkovi.

Volně do Bučiny i do Bavorska

Pád komunistického režimu znamenal i uvolnění restriktivních opatření v pohraničí. Do Bučiny se dnes můžete vydat pěšky, na kole či autobusem, který sem jezdí tak, jako v dobách tzv. první republiky. Bohužel se již nikdy nevrátí podoba této kdysi malebné šumavské obce. Ta je nenávratně pryč.

Můžeme se kochat překrásným výhledem, který Bučina poskytuje, a posléze se zcela volně vydat k hraničnímu přechodu. Malý most nás spolehlivě a bezpečně převede přes hraniční potok Čertova voda. Žádná kontrola, žádné prohlížení zavazadel.

Na bavorské straně můžeme posedět a rozjímat o tom, jak málo stačí, aby se lidem zakázal svobodný pohyb a možnost navštěvovat tak úžasná místa, jakými Bučina a její okolí bezesporu jsou.

Nepatřily mezi nejstarší šumavské obce. O jejich založení se postaral kníže Schwarzenberg až na konci 18. století. Na nedostatek událostí si ale za své krátké existence stěžovat opravdu nemohly.

Vydáme-li se z Borových Lad, tak po několika kilometrech nás úzká asfaltová silnička spolehlivě dovede do míst, která kdysi oplývala životem. Kamenný kostel sv. Jana Křtitele, několik desítek domů, mlýn, pila, pošta, hostince, úzká políčka ohraničená kamennými snosy. To vše je nenávratně pryč.

Záhadný kámen

Ještě před příchodem na rozlehlou pláň, kde obec stávala, lze ze silnice odbočit na lesní cestu (žlutá turistická značka). Klidný a příjemný les ukrývá velice zvláštní kámen, který pozorný turista jistě nemine. Je na něm vyrytý vzkaz, zřejmě připomínající nějakou událost z roku 1922. Z jedné strany při troše fantazie rychle rozpoznáte i „obličej“ tohoto němého svědka minulosti.

„Kdysi sloužilo především ke hromadným rituálům, které byly spouštěny od menhiru a dalších míst na okraji. Byly léčivé, zdá se, že lidi zde sužovaly infekce, snad ve spojení s játry,“ popisuje výjimečnost tohoto menhiru psychotronik Pavel Kozák v knize Posvátná místa šumavských plání.

Tvrdý život

Podle pověsti kníže Schwarzenberg navštívil místo v době, kdy obec vznikala. Silný vítr odnesl jeho klobouk na vysokou jedli. Dřevorubec vylezl na strom, klobouk sundal a vrátil majiteli údajně se slovy: „Zde je váš knížecí kloubouk.“ A tak vznikl název nové obce – Fürstenhut (Knížecí Klobouk).

„Původní osadníci to neměli lehké. Kníže určoval, jak mají domky vypadat. Na kamenných základech je jen jedna obytná místnost, komora a stáj pro dvě dojné krávy. Chov telat, ovcí a koz nebyl pod trestem konfiskace povolen. Vrchnost si vyhradila právo kdykoliv si domky za náhradu vyvlastnit,“ dočteme se v knize Emila Kintzla a Jana Fischera Zmizelá Šumava.

Nutno podotknout, že pro dřevorubce platila až do roku 1848 i povinnost roboty. K tomu museli v panských lesích za stanovenou mzdu každý rok pokácet určité množství dřeva.     

Pašerák, kam se podíváš

Není tudíž divu, že zdejší lidé hledali i jiné způsoby obživy. Poloha Knížecích Plání byla předurčena k jednomu nešvaru – pašování. Do Bavorska to bylo opravdu kousek a tak rozkvětu této činnosti v podstatě nic nebránilo. Tedy až na finanční stráž.

A co se přes hranice potajmu přemisťovalo? Cokoliv. Dobytek, tabák, sůl, prostě vše, co bylo potřeba a na čem se dalo vydělat.

Karel Klostermann v knize Črty ze Šumavy, která vyšla v roce 1890, zmiňuje příběh celníka, který měl svou milou v Knížecích Pláních. Dlouho jim ale nebylo souzeno žít v manželství. Celníkův nadřízený úřad nechtěl dát svolení ke sňatku:

„Vtom došlo k události, která přivodila rozhodný obrat. Zasloužil se o to jeden z bavorských zálesáků, všemi mastmi mazaný a odvážný pašerák, zvaný Krummbichler-Sepp. Počínal si tak drze, že celní úřad vypsal za jeho dopadení odměnu….. Nicméně ho nešťastně zamilovaný financ jednou překvapil zrovna poblíž pramene Vltavy, jenže překvapit ještě neznamená zadržet. Jakkoliv se Sepp, obtížený pořádnou krosnou, cítil být zaskočený, sáhl rychle do kapsy a hodil horlivému financovi do obličeje hrst šňupavého ´brizilu´. Přes strašlivou bolest v očích celník neuhnul, porazil pašeráka na zem a držel ho tak dlouho, dokud pískáním a křikem nepřivolal druha, který hlídkoval na sousedním úseku.“

Celník obdržel vypsanou odměnu, byl povýšen a nakonec dostal i svolení k sňatku.

 Válečná tajemství

Druhá světová válka přinesla neklid a utrpení i do této části Šumavy. Někteří obyvatelé Knížecích Plání byli odvedeni a padli na frontě.

Byl zde zřízen tábor pro francouzské a sovětské zajatce, kteří pracovali v lese, o čemž ale někteří badatelé pochybují. Několik kilometrů odsud se totiž nacházela podzemní továrna, kde se údajně vyráběly komponenty pro vojenská letadla. Mohli být zajatci dopravováni do Františkova, případně na jiné dosud neobjevené místo, kde dřeli za nelidských podmínek?

„Proč byla budova tábora zapálena v srpnu 1945? Jak uvidíme dále, nebyl to ojedinělý případ. Důvod je prostý. Sovětští zajatci měli ve zvyku zanechávat po sobě na stěnách velké množství nápisů. Nebyla to pouze jména a vzkazy svým bližním, ale byly tu i informace o tom, kde pracovali, jak s nimi dozorci a strážní zacházeli, informace o útěcích apod. Je velmi pravděpodobné, že sovětští zajatci zde umístění byli nasazeni na práce, které měly zůstat za každou cenu utajené,“ uvedl Antonín Kunc v Tajemství Františkova a Pramenů Vltavy (pozn. k zapálení budovy došlo zřejmě v červenci 1945).

Veronika Rubínková v knize Šumava tajemná uvádí ještě jednu záhadu. Kousek od Knížecích Plání mělo v květnu 1945 přistát německé letadlo, na jehož palubě byl jeden z nejmocnějších mužů Třetí říše – vysoce postavený člen SS Hans Kammler, který po válce záhadně zmizel. Měl rozhodující vliv na vývoj přísně utajovaných nacistických zbraní.

„Kammlerovo přistání u Stolové hory mělo svůj účel. Údajně zde totiž mělo dojít k dohodě Kammlera se spojenci, podle které nejen jemu, ale i lidem, za které vyjednává, měla být nabídnuta svoboda a beztrestnost výměnou za cenné informace, jimiž umírající Třetí říše disponuje,“ popsala Rubínková možný důvod jednání.

Poslední mše        

Po 2. světové válce nastal zlom v životě této obce. Německé obyvatelstvo, které tvořilo většinu, bylo odsunuto a noví osadníci tady nemohli dlouho setrvat, neboť vše se muselo podrobit vůli tehdejších mocných.

„V roce 1950 je vimperským knězem Karlem Fořtem v kostele odsloužena poslední bohoslužba. Kostel svatého Jana Křtitele byl odstřelen roku 1956. Je provedena demolice fary a hřbitova. Dochází k demolici stavení a zůstává stát jediné stavení poblíž myslivny, které slouží k ustájení koní a dobytka státních lesů,“ dočteme se na www.sumavanet.cz.

Šumava otvírá svou náruč v každé roční době. Nabízí pastvu pro naše smysly a probouzí v nás nové touhy a naděje, a to i v místech, jejichž osud byl poznamenán násilnou změnou.

Pomník přežil

U silnice z Prášil na Srní je malé parkoviště, na kterém se naštěstí nevybírá žádný poplatek. Stávala zde obec Velký Bor, která měla před 1. světovou válkou přes 500 obyvatel. Pokud nepočítáme základy některých původních domů, tak nezbylo nic. Tedy kromě pomníku obětem Velké války, který byl odhalen roku 1931.

Od pomníku se vydáme úzkou cestičkou k první vyhlídce, odkud se můžeme potěšit pohledem k údolí říčky Křemelné. I její protější svah byl kdysi plný života – Stodůlky, Zadní Paště. Konec nastal po roce 1945 – odsun původního obyvatelstva, zřízení vojenského prostoru a postupné zničení všeho, co se tady po staletí budovalo.

Nad krajinou leží hluboký mír

Modrá turistická značka nás vede vzhůru do vyšší nadmořské výšky. Asi po dvoukilometrovém stoupání dojdeme na rozcestí. Vpravo vyúsťuje cesta od Prášil a bývalé obce Gruberg (Hrubá), která rovněž nepřečkala řádění armády. Právě tudy v 19. století putoval Karel Klostermann:

„Cesta zvolna stoupá k jihu, přes Hrubou do Nové Studnice. Leží na horském hřebenu, který tvoří předěl mezi Křemelnou a Vydrou, druhým pramenem Otavy. Vlevo se nám otevírá pohled na níže položený Velký Bor, který ještě nedávno patřil k obci Srní. V údolí se klidně popásá dobytek, zvuky zvonků se příjemně rozléhají v čistém vzduchu a nad krajinou leží hluboký mír“ (Karel Klostermann: Črty ze Šumavy).

Eleonora von Mansfeld

Od zaniklé osady Nová Studnice pokračujeme dále směrem k Poledníku, který ale není našim cílem. Po necelém kilometru a půl se nám po levé straně otevře vyhlídka na Srní. A když se trochu přesuneme, uvidíme i Kašperské Hory. Pod námi se kdysi dávno nacházela stavení vsi Zelená Hora.

„Založena byla v první třetině 18. století majitelkou prášilského panství Eleonorou von Mansfeld. Ves byla rozdělena na dvě části: Horní a Dolní Zelenou Horu (známou jako Zelenohorské Chalupy). Po roce 1880 spadala horní část osady pod Velký Bor a dolní pod Srní. Obyvatelé byli dřevaři a plavci polen v plavebním kanálu postaveném v roce 1801….V roce 1910 stálo v obou částech vesnice 11 po svahu roztroušených chalup s 87 obyvateli,“ dočteme se na infomační tabuli.

„Vyhaslý“ Oblík    

Mineme odbočku na Poledník a pokračujeme dále po Javoří cestě, z níž pak uhneme na úzkou lesní cestu. Konečně máme pod nohama měkkou šumavskou půdu ošperkovanou kameny, po kterých se občas musíme pohybovat, pokud si nechceme namočit obuv. Styl chůze se tak postupně mění na horské stoupání, což je milým zpestřením z nudné asfaltky.

Všude kolem nás se rozprostírá ta úžasná šumavská atmosféra – klid, svěží vzduch, kořeny stromů protínající stezku, borůvčí, mohutné balvany a samozřejmě také stromy. Neohlížejte se ale směrem k Poledníku, neboť spatříte smutný obraz, který se vám zaryje hluboko do srdce. Z dříve mohutných stromů zbyly jen pahýly bez života. Kůrovec řádil bez slitování.

Na vrcholu Oblíku (1225 m n. m.) je skalka, z níž je úchvatný a ničím nerušený výhled především do vnitrozemí. Opačným směrem pak můžeme velice omezeně pozorovat hraniční hřeben s Roklanem, Luzným, Mokrůvkou a také Boubín a Sokol.

„Středně vysoké hory Šumavy jako Skalka, Tetřev či Medvědí hora vzhlížejí k vyšším vrcholům jako zdrojům síly a také umějí s onou sílou pracovat a přenášet ji dále. Takový byl i Oblík, než jeho schopnost s věky vzala za své. Těžko říct proč. Příčina mohla být geologická (rozpad skály erozí, přesuny hornin v hloubce) nebo lidská (úmyslné poškození). Nicméně jeho poloha v těžišti Plání mu stále zachovává kontakt s okolími vrchy,“ uvádí psychotronik Pavel Kozák v knize Posvátná místa šumavských Plání. Zároveň ale dodává, že za určitých podmínek je tady možné meditovat, přičemž cílem je navýšení vědomí člověka na úroveň, která je v dané chvíli možná vzhledem k mozkovým funkcím.

To však nic nemění na skutečnosti, že se zde budete cítit jako ptáci. Svobodní a volní, vznášející se nad šumavskou krajinou a pozorující svět pod sebou. A nebude se vám chtít vrátit do reality.

Nenáročná trasa, kterou je možné naplánovat i jako celodenní výlet, přináší zajímavé výhledy, mnoho zajímavostí a především klid, rozprostírající se povětšinu procházky.

Kaple měla být zbourána  

Naše putování začíná na svahu Huťské hory, v Podlesí, jehož název byl do roku 1947 Vogelsang. V této osadě, jejíž historie sahá do období středověku, stávala sklárna, panský dům a také kaple sv. Barbory, postavená koncem 17. století skelmistrem Sebastianem Floriánem Gerlem.

V roce 1979 byla zrušena kulturní ochrana této sakrální stavby a plánovala se její demolice, ke které naštěstí nedošlo. Po její rekonstrukci byla v roce 2018 Ministerstvem kultury opět prohlášena za kulturní památku, která je využívána k svatebním obřadům, vernisážím, společenským akcím nebo prostě jenom k odreagování od každodenních starostí a malému zamyšlení uprostřed šumavské přírody.

„V 18. století proslula sklárna ve Vogelsangu, kde sklářští podnikatelé Eisnerové vyráběli různé druhy dutého skla a tzv. pateříky (korálky k růžencům),“ uvádí se v rozsáhlé publikaci Šumava – příroda – historie – život.

Kdy začala výroba ve zdejší sklárně, není známo, ale odhaduje se, že tomu tak bylo již v 15. století. Ukončena byla roku 1891.

Výhled z věžičky

Součástí dnešního areálu je kromě jiných zajímavostí i malá věžička, která poskytuje překrásný výhled na okolní kopce a hrad Kašperk.

Na své si přijdou i milovníci zvířat a děti. K vidění jsou koně, bizoni, ovce, kozy a zvědaví oslíci, kteří se na vás přijdou k plotu podívat a nechají se i podrbat.

A pokud jste vášniví čtenáři, jistě vás zaujme knihobudka, což je vlastně bývalá telefonní budka, zaplněná různými knižními tituly.

Pramen k napití

Opustíme „ptačí zpěv“, jak lze volně přeložit Vogelsang, a spustíme se po žluté turistické značce do údolí, kterým se proplétá říčka Losenice. Po levé straně kousek od mostu, přes který pak budeme pokračovat, je lesní pramen s průzračnou vodou. Je zde rovněž vybudováno malé posezení, kde si můžete vychutnat vodu bez úprav, prostě tak, jak ji stvořila šumavská příroda.

Málo známý pohled na Kašperské Hory

Opustíme pramen, jehož voda nás příjemně osvěžila, a pokračujeme směrem k Císařskému Dvoru, od kterého se nad cestou táhne louka. Jestliže si chceme vychutnat impozantní scenérie, musíme opustit turistickou značku a vydat se vzhůru po této louce.

Na jejím vrcholu se před námi otevře výhled na Huťskou horu, do údolí, v němž se schovává Rejštejn, ale hlavně budeme mít Kašperské Hory a za nimi majestátný hrad Kašperk jako na dlani. I když zde vydržíme delší dobu, stejně nedosáhneme pocitu nasycenosti. Stále budeme zkoumat další a další detaily tohoto úžasného místa.

Hrůzou vstávaly vlasy na hlavě     

Z louky se vrátíme na cestu, která nás dovede ke Zlatému potoku. Tady se můžeme rozhodnout, zda budeme stoupat do Kašperských Hor, nebo půjdeme po zelené značce zpět k Losenici a odtud pak na Malý Kozí Hřbet, místo, které bylo v 19. století kvůli obrovskému množství sněhu několik měsíců odříznuto od světa. Po oblevě byla do osady vyslána zdravotní komise.

„A z toho, co lékaři spatřili v domcích a chatrčích, jim hrůzou vstávaly vlasy na hlavě. Nebylo obydlí bez mrtvoly, v některých staveních ležely i tři nebo čtyři… Špatná výživa, nedostatek čistoty a čerstvého vzduchu zplodily jakýsi druh nemoci podobné tyfu. Řádily horečky a hnisavá onemocnění a lidé umírali jeden za druhým… Hrozba epidemie si vyžádala nemilosrdné zásahy. Spálil se skoro veškerý majetek, obzvláště postele a slamníky, a obydlí se musela uvnitř i zvenku nově vybílit,“ uvedl Karel Klostermann v knize Črty ze Šumavy.

Flusárna

Poslední zastávkou je místo se zvláštním názvem – Flusárna, který však nevznikl podle zlozvyku v podobě plivání.

„Ale v tomto místě, kde stával velký hospodářský dvůr se zvoničkou, se pálilo dřevo na popel a ostatní popel se zde povinně shromažďoval. Z něho se pak louhováním vyráběla potaš (flus), která se dodávala do sklárny ve Vogelsangu či jinam, jako nutná přísada k výrobě skla,“ dočteme se na informační tabuli.

Jestliže si chceme ještě trochu užít šumavské atmosféry, vystoupáme po louce nad Flusárnou, odkud se nám naskytne další skvělý výhled.

Z Flusárny je to na Vogelsang co by kamenem dohodil. Tam naše příjemné a zajímavé putování začalo a po více jak deseti kilometrech skončilo.

Podle legend byl v dávných dobách obývaný obry, později bájnými Kelty a v novodobé historii vojáky, kteří využili jeho skvělou polohu a nadmořskou výšku přes 900 metrů pro vybudování hlásky.

Celoročně otevřená rozhledna

Řeč je o Sedle, které se rozprostírá nad malou obcí Albrechtice, v níž se nachází jedna z nejstarších sakrálních staveb této lokality – kostel Panny Marie, sv. Petra a Pavla.

Sedlo, na kterém Keltové za využití přírodních útvarů vybudovali opevněné hradiště, je hojně využívaným turistickým cílem, nacházejícím na červené turistické značce, propojující Sušici, rozcestí pod hradem Kašperk, Ždánov a Královský kámen poblíž Javorníku.

Většina návštěvníků volí krátkou a nenáročnou stezku z parkoviště, které je poblíž kostela. Necelé dva kilometry mírného stoupání se dá bez problémů zvládnout i s malými dětmi. Na vrcholu se pak nachází téměř třicet metrů vysoká rozhledna, dostavěná v roce 2009. Nabízí impozantní výhled na šumavské dominanty – Poledník, Roklan, Huťská hora, Popelná hora, Javorník a další. Nechybí však ani hrad Kašperk, založený Karlem IV. k ochraně této části Šumavy.

Jeskyně nebo tajná chodba?

Pokud si však chceme vychutnat zdejší atmosféru, je dobré od rozhledny pokračovat dále. Mohutné kameny a skály prošpikované vzrostlými stromy nás přivedou do pohádkové krajiny. Najednou máme pocit, že jsme se ocitli zcela jinde.

Pozorný cestovatel jistě objeví malou kamennou pyramidu a nedaleko od ní vstup do nevelké jeskyně. Nebo snad nejde o jeskyni?

„Na severní straně Kašperských Hor zase byly zaznamenány indicie tajné podzemní chodby ústící do blízkého hradu Kašperk, ale dál do Sušice je na trase zaznamenáno více náznaků různorodých podzemních chodeb, které snad patřily jednotlivým, dnes už převážně zaniklým tvrzím. Nejpravděpodobnější jsou náznaky podzemní chodby ve směru Nový Dvůr, Klepačka, Humpolec, Albrechtice,“ uvedli Miloš Štraub a Jitka Lenková v knize Tajemné podzemí.

Obětiště

Pravěký člověk věřil v bohy, s kterými se snažil komunikovat různými způsoby, a to s cílem naklonit si jejich přízeň. Na posvátná místa přinášel dary, ale výjimkou nebylo ani provádění obětí.

„Kousek za sedelským průsečíkem linií je jihovýchodní brána hradiště a vpravo od ní pod přírodní skálou s jeskyní, která je součástí opevnění, je místo, jež sloužilo jako obětiště. Nešlo tu však o lidské oběti,“ uvedl psychotronik Pavel Kozák v knize Tajemná místa od Blaníku k Sušici.

Vnitrozemí jako na dlani  

Opatrně procházíme mezi skalami (povrch je za vlhkého počasí velice kluzký), až dorazíme na kraj lesa. Po levé straně se před námi objeví paseka s vyčnívajícími kameny a skalními útvary. Vydáme se k nim a po několika desítkách metrů nás uchvátí úžasný výhled hluboko do vnitrozemí.

Pokud je nám venkovní teplota nakloněna, nejlepší, co můžeme udělat, je posadit se a jenom se rozhlížet. Ani po patnácti minutách se nemůžeme odtrhnout a naše oči budou neustále zkoumat blízké i ty nejvzdálenější body. Kolem nás se rozprostře klid umocněný mohutným strážcem za našimi zády – hradem Kašperk.

Je obdivuhodné, jak tehdejší lidé dokázali bez jakékoliv techniky najít pro své hradiště takové místo, jakým je Sedlo. Kdo nebo co jim pomohlo vytipovat zrovna tuto lokalitu? To se asi již nikdy nedozvíme. Můžeme ale vnímat krásu, která nás tady všude obklopuje a vnáší do našeho nitra tak potřebnou pohodu a vyrovnanost.