Přes zaniklé šumavské obce k vyhlídce na Oblíku

Šumava otvírá svou náruč v každé roční době. Nabízí pastvu pro naše smysly a probouzí v nás nové touhy a naděje, a to i v místech, jejichž osud byl poznamenán násilnou změnou.

Pomník přežil

U silnice z Prášil na Srní je malé parkoviště, na kterém se naštěstí nevybírá žádný poplatek. Stávala zde obec Velký Bor, která měla před 1. světovou válkou přes 500 obyvatel. Pokud nepočítáme základy některých původních domů, tak nezbylo nic. Tedy kromě pomníku obětem Velké války, který byl odhalen roku 1931.

Od pomníku se vydáme úzkou cestičkou k první vyhlídce, odkud se můžeme potěšit pohledem k údolí říčky Křemelné. I její protější svah byl kdysi plný života – Stodůlky, Zadní Paště. Konec nastal po roce 1945 – odsun původního obyvatelstva, zřízení vojenského prostoru a postupné zničení všeho, co se tady po staletí budovalo.

Nad krajinou leží hluboký mír

Modrá turistická značka nás vede vzhůru do vyšší nadmořské výšky. Asi po dvoukilometrovém stoupání dojdeme na rozcestí. Vpravo vyúsťuje cesta od Prášil a bývalé obce Gruberg (Hrubá), která rovněž nepřečkala řádění armády. Právě tudy v 19. století putoval Karel Klostermann:

„Cesta zvolna stoupá k jihu, přes Hrubou do Nové Studnice. Leží na horském hřebenu, který tvoří předěl mezi Křemelnou a Vydrou, druhým pramenem Otavy. Vlevo se nám otevírá pohled na níže položený Velký Bor, který ještě nedávno patřil k obci Srní. V údolí se klidně popásá dobytek, zvuky zvonků se příjemně rozléhají v čistém vzduchu a nad krajinou leží hluboký mír“ (Karel Klostermann: Črty ze Šumavy).

Eleonora von Mansfeld

Od zaniklé osady Nová Studnice pokračujeme dále směrem k Poledníku, který ale není našim cílem. Po necelém kilometru a půl se nám po levé straně otevře vyhlídka na Srní. A když se trochu přesuneme, uvidíme i Kašperské Hory. Pod námi se kdysi dávno nacházela stavení vsi Zelená Hora.

„Založena byla v první třetině 18. století majitelkou prášilského panství Eleonorou von Mansfeld. Ves byla rozdělena na dvě části: Horní a Dolní Zelenou Horu (známou jako Zelenohorské Chalupy). Po roce 1880 spadala horní část osady pod Velký Bor a dolní pod Srní. Obyvatelé byli dřevaři a plavci polen v plavebním kanálu postaveném v roce 1801….V roce 1910 stálo v obou částech vesnice 11 po svahu roztroušených chalup s 87 obyvateli,“ dočteme se na infomační tabuli.

„Vyhaslý“ Oblík    

Mineme odbočku na Poledník a pokračujeme dále po Javoří cestě, z níž pak uhneme na úzkou lesní cestu. Konečně máme pod nohama měkkou šumavskou půdu ošperkovanou kameny, po kterých se občas musíme pohybovat, pokud si nechceme namočit obuv. Styl chůze se tak postupně mění na horské stoupání, což je milým zpestřením z nudné asfaltky.

Všude kolem nás se rozprostírá ta úžasná šumavská atmosféra – klid, svěží vzduch, kořeny stromů protínající stezku, borůvčí, mohutné balvany a samozřejmě také stromy. Neohlížejte se ale směrem k Poledníku, neboť spatříte smutný obraz, který se vám zaryje hluboko do srdce. Z dříve mohutných stromů zbyly jen pahýly bez života. Kůrovec řádil bez slitování.

Na vrcholu Oblíku (1225 m n. m.) je skalka, z níž je úchvatný a ničím nerušený výhled především do vnitrozemí. Opačným směrem pak můžeme velice omezeně pozorovat hraniční hřeben s Roklanem, Luzným, Mokrůvkou a také Boubín a Sokol.

„Středně vysoké hory Šumavy jako Skalka, Tetřev či Medvědí hora vzhlížejí k vyšším vrcholům jako zdrojům síly a také umějí s onou sílou pracovat a přenášet ji dále. Takový byl i Oblík, než jeho schopnost s věky vzala za své. Těžko říct proč. Příčina mohla být geologická (rozpad skály erozí, přesuny hornin v hloubce) nebo lidská (úmyslné poškození). Nicméně jeho poloha v těžišti Plání mu stále zachovává kontakt s okolími vrchy,“ uvádí psychotronik Pavel Kozák v knize Posvátná místa šumavských Plání. Zároveň ale dodává, že za určitých podmínek je tady možné meditovat, přičemž cílem je navýšení vědomí člověka na úroveň, která je v dané chvíli možná vzhledem k mozkovým funkcím.

To však nic nemění na skutečnosti, že se zde budete cítit jako ptáci. Svobodní a volní, vznášející se nad šumavskou krajinou a pozorující svět pod sebou. A nebude se vám chtít vrátit do reality.

Z Vogelsangu do Kašperských Hor aneb Jak si vychutnat krásu šumavské přírody

Nenáročná trasa, kterou je možné naplánovat i jako celodenní výlet, přináší zajímavé výhledy, mnoho zajímavostí a především klid, rozprostírající se povětšinu procházky.

Kaple měla být zbourána  

Naše putování začíná na svahu Huťské hory, v Podlesí, jehož název byl do roku 1947 Vogelsang. V této osadě, jejíž historie sahá do období středověku, stávala sklárna, panský dům a také kaple sv. Barbory, postavená koncem 17. století skelmistrem Sebastianem Floriánem Gerlem.

V roce 1979 byla zrušena kulturní ochrana této sakrální stavby a plánovala se její demolice, ke které naštěstí nedošlo. Po její rekonstrukci byla v roce 2018 Ministerstvem kultury opět prohlášena za kulturní památku, která je využívána k svatebním obřadům, vernisážím, společenským akcím nebo prostě jenom k odreagování od každodenních starostí a malému zamyšlení uprostřed šumavské přírody.

„V 18. století proslula sklárna ve Vogelsangu, kde sklářští podnikatelé Eisnerové vyráběli různé druhy dutého skla a tzv. pateříky (korálky k růžencům),“ uvádí se v rozsáhlé publikaci Šumava – příroda – historie – život.

Kdy začala výroba ve zdejší sklárně, není známo, ale odhaduje se, že tomu tak bylo již v 15. století. Ukončena byla roku 1891.

Výhled z věžičky

Součástí dnešního areálu je kromě jiných zajímavostí i malá věžička, která poskytuje překrásný výhled na okolní kopce a hrad Kašperk.

Na své si přijdou i milovníci zvířat a děti. K vidění jsou koně, bizoni, ovce, kozy a zvědaví oslíci, kteří se na vás přijdou k plotu podívat a nechají se i podrbat.

A pokud jste vášniví čtenáři, jistě vás zaujme knihobudka, což je vlastně bývalá telefonní budka, zaplněná různými knižními tituly.

Pramen k napití

Opustíme „ptačí zpěv“, jak lze volně přeložit Vogelsang, a spustíme se po žluté turistické značce do údolí, kterým se proplétá říčka Losenice. Po levé straně kousek od mostu, přes který pak budeme pokračovat, je lesní pramen s průzračnou vodou. Je zde rovněž vybudováno malé posezení, kde si můžete vychutnat vodu bez úprav, prostě tak, jak ji stvořila šumavská příroda.

Málo známý pohled na Kašperské Hory

Opustíme pramen, jehož voda nás příjemně osvěžila, a pokračujeme směrem k Císařskému Dvoru, od kterého se nad cestou táhne louka. Jestliže si chceme vychutnat impozantní scenérie, musíme opustit turistickou značku a vydat se vzhůru po této louce.

Na jejím vrcholu se před námi otevře výhled na Huťskou horu, do údolí, v němž se schovává Rejštejn, ale hlavně budeme mít Kašperské Hory a za nimi majestátný hrad Kašperk jako na dlani. I když zde vydržíme delší dobu, stejně nedosáhneme pocitu nasycenosti. Stále budeme zkoumat další a další detaily tohoto úžasného místa.

Hrůzou vstávaly vlasy na hlavě     

Z louky se vrátíme na cestu, která nás dovede ke Zlatému potoku. Tady se můžeme rozhodnout, zda budeme stoupat do Kašperských Hor, nebo půjdeme po zelené značce zpět k Losenici a odtud pak na Malý Kozí Hřbet, místo, které bylo v 19. století kvůli obrovskému množství sněhu několik měsíců odříznuto od světa. Po oblevě byla do osady vyslána zdravotní komise.

„A z toho, co lékaři spatřili v domcích a chatrčích, jim hrůzou vstávaly vlasy na hlavě. Nebylo obydlí bez mrtvoly, v některých staveních ležely i tři nebo čtyři… Špatná výživa, nedostatek čistoty a čerstvého vzduchu zplodily jakýsi druh nemoci podobné tyfu. Řádily horečky a hnisavá onemocnění a lidé umírali jeden za druhým… Hrozba epidemie si vyžádala nemilosrdné zásahy. Spálil se skoro veškerý majetek, obzvláště postele a slamníky, a obydlí se musela uvnitř i zvenku nově vybílit,“ uvedl Karel Klostermann v knize Črty ze Šumavy.

Flusárna

Poslední zastávkou je místo se zvláštním názvem – Flusárna, který však nevznikl podle zlozvyku v podobě plivání.

„Ale v tomto místě, kde stával velký hospodářský dvůr se zvoničkou, se pálilo dřevo na popel a ostatní popel se zde povinně shromažďoval. Z něho se pak louhováním vyráběla potaš (flus), která se dodávala do sklárny ve Vogelsangu či jinam, jako nutná přísada k výrobě skla,“ dočteme se na informační tabuli.

Jestliže si chceme ještě trochu užít šumavské atmosféry, vystoupáme po louce nad Flusárnou, odkud se nám naskytne další skvělý výhled.

Z Flusárny je to na Vogelsang co by kamenem dohodil. Tam naše příjemné a zajímavé putování začalo a po více jak deseti kilometrech skončilo.

 

Tajemný šumavský vrchol nabízí překrásný výhled i hluboko do vnitrozemí

Podle legend byl v dávných dobách obývaný obry, později bájnými Kelty a v novodobé historii vojáky, kteří využili jeho skvělou polohu a nadmořskou výšku přes 900 metrů pro vybudování hlásky.

Celoročně otevřená rozhledna

Řeč je o Sedle, které se rozprostírá nad malou obcí Albrechtice, v níž se nachází jedna z nejstarších sakrálních staveb této lokality – kostel Panny Marie, sv. Petra a Pavla.

Sedlo, na kterém Keltové za využití přírodních útvarů vybudovali opevněné hradiště, je hojně využívaným turistickým cílem, nacházejícím na červené turistické značce, propojující Sušici, rozcestí pod hradem Kašperk, Ždánov a Královský kámen poblíž Javorníku.

Většina návštěvníků volí krátkou a nenáročnou stezku z parkoviště, které je poblíž kostela. Necelé dva kilometry mírného stoupání se dá bez problémů zvládnout i s malými dětmi. Na vrcholu se pak nachází téměř třicet metrů vysoká rozhledna, dostavěná v roce 2009. Nabízí impozantní výhled na šumavské dominanty – Poledník, Roklan, Huťská hora, Popelná hora, Javorník a další. Nechybí však ani hrad Kašperk, založený Karlem IV. k ochraně této části Šumavy.

Jeskyně nebo tajná chodba?

Pokud si však chceme vychutnat zdejší atmosféru, je dobré od rozhledny pokračovat dále. Mohutné kameny a skály prošpikované vzrostlými stromy nás přivedou do pohádkové krajiny. Najednou máme pocit, že jsme se ocitli zcela jinde.

Pozorný cestovatel jistě objeví malou kamennou pyramidu a nedaleko od ní vstup do nevelké jeskyně. Nebo snad nejde o jeskyni?

„Na severní straně Kašperských Hor zase byly zaznamenány indicie tajné podzemní chodby ústící do blízkého hradu Kašperk, ale dál do Sušice je na trase zaznamenáno více náznaků různorodých podzemních chodeb, které snad patřily jednotlivým, dnes už převážně zaniklým tvrzím. Nejpravděpodobnější jsou náznaky podzemní chodby ve směru Nový Dvůr, Klepačka, Humpolec, Albrechtice,“ uvedli Miloš Štraub a Jitka Lenková v knize Tajemné podzemí.

Obětiště

Pravěký člověk věřil v bohy, s kterými se snažil komunikovat různými způsoby, a to s cílem naklonit si jejich přízeň. Na posvátná místa přinášel dary, ale výjimkou nebylo ani provádění obětí.

„Kousek za sedelským průsečíkem linií je jihovýchodní brána hradiště a vpravo od ní pod přírodní skálou s jeskyní, která je součástí opevnění, je místo, jež sloužilo jako obětiště. Nešlo tu však o lidské oběti,“ uvedl psychotronik Pavel Kozák v knize Tajemná místa od Blaníku k Sušici.

Vnitrozemí jako na dlani  

Opatrně procházíme mezi skalami (povrch je za vlhkého počasí velice kluzký), až dorazíme na kraj lesa. Po levé straně se před námi objeví paseka s vyčnívajícími kameny a skalními útvary. Vydáme se k nim a po několika desítkách metrů nás uchvátí úžasný výhled hluboko do vnitrozemí.

Pokud je nám venkovní teplota nakloněna, nejlepší, co můžeme udělat, je posadit se a jenom se rozhlížet. Ani po patnácti minutách se nemůžeme odtrhnout a naše oči budou neustále zkoumat blízké i ty nejvzdálenější body. Kolem nás se rozprostře klid umocněný mohutným strážcem za našimi zády – hradem Kašperk.

Je obdivuhodné, jak tehdejší lidé dokázali bez jakékoliv techniky najít pro své hradiště takové místo, jakým je Sedlo. Kdo nebo co jim pomohlo vytipovat zrovna tuto lokalitu? To se asi již nikdy nedozvíme. Můžeme ale vnímat krásu, která nás tady všude obklopuje a vnáší do našeho nitra tak potřebnou pohodu a vyrovnanost.

Na šumavský Kůstrý za dávnými záhadami  

Jedna z dominant Strašínska, dosahují nadmořské výšky přes 800 metrů, poskytuje nejen překrásný výhled do vnitrozemí, ale v minulosti pravděpodobně sehrála významnou úlohu v životě tehdejších lidí.

Na Šumavě je krásné to, že nám neustále umožňuje objevovat nová místa. Asi jen málokdo může s čistým svědomím prohlásit, že v tomto úžasném pohoří prochodil a navštívil úplně vše. Jednou ze zapomenutých a neprávem opomíjených lokalit může být i Kůstrý, na jehož dva vrcholy nevede žádná turistická značka.

Strašidelné bytosti

Svahy Kůstrého, na nichž se střídá les s pastvinami a loukami, vždy probouzely fantazii lidí. Není tedy divu, že se dochovaly i pověsti, dokreslující tajemnost této části Šumavy. Jeden zdejší chalupník například uviděl dudy, které hrály, avšak bez dudáka. U kamenné kovadliny v údolí Rúždského potoka se prý každý podzim konalo shromáždění divoženek a hastrmanek, netopýrů, sýčků, výrů a dalších bytostí. A špatně by se vedlo smrtelníkovi, který by je vyrušil.

„Hospodský na Parýzku, zvaný ´Starý Parýzek´ nebo také ´Herr von Parýz´, kdysi dávno vyprávěl, že na jižní straně Lhoty pod Kůstrým stával zámek. Vedle něho prý byla sklárna a myslivna. Příkop v tom lese dokazuje, že by snad pověst mohla být pravdivá… Starý Parýzek také tvrdil, že na podzim, když padne mlha, v tom lese straší a dějí se věci podivné,“ dočteme se v publikaci Jaroslavy Sucháčové a Ludmily Hromádkové Z podhůří Šumavy.

Kudy na vrcholy?

Jedna z cest může vést z již zmiňované Lhoty pod Kůstrým. Po necelém kilometru příjemné lesní cesty odbočíte vpravo a budete postupně stoupat vzhůru. Pod samotným vrcholem vás po levé straně zaujme vyšší skála s nenápadným křížkem. Je jak vystřižená pro pohádku o čertech a dobrý pozorovatel si jistě všimne i „vstupu“ do pekla.

Druhou variantou je trasa od rozcestí U Benedy. Vydáte se po zelené značce západním směrem (na Strašín) a při vstupu do lesa „zelenou“ opustíte, odbočíte vpravo a po dalších cca 200 metrech opět vpravo. Tato cesta je méně náročná.

Stačí si jen sednout a dívat se 

Pokud zvolíte druhou cestu, dorazíte k prvnímu vrcholu, odkud je překrásný výhled do vnitrozemí. Zdejší kameny vám za příznivého počasí poslouží jako lavička k odpočinku a relaxaci. A není problém zde strávit i delší dobu, protože budete mít neustále co zkoumat v dálkách, které se před vámi rozprostírají.

O několik desítek metrů dále je pak další vyvýšené místo. Při troše pozornosti objevíte i relativně bezpečnou stezku v podobě jakýchsi kamenných schodů, po nichž můžete vystoupat na plošinu. Výhled ale není kvůli vzrostlým stromům příliš dobrý a s předchozím se nedá vůbec srovnat.

Svatyně zvláštního významu?     

Zajímavý pohled na Kůstrý přinesl v knize Tajemná místa od Blaníku k Sušici psychotronik Pavel Kozák, který uvedl, že je to příjemné a velmi zvláštní místo. K jihozápadnímu vrcholu pak upřesnil:

„Ten tvoří malá skalka a na jejím severozápadním úpatí je energetický bod Kůstrého. Jeho síla je sice již nízká, nicméně tu kdysi byla pravděpodobně svatyně zvláštního určení. Dnes bychom ji nejspíš přirovnali k telefonní centrále. Informace ovšem nešly po kabelu ale po energetických spojnicích, které tvoří pravidelnou hvězdici. Na jejich koncích můžeme nalézt Dlouhé hory u Střelských Hoštic, Mladotický vrch, Ostrý u Volyně, kapli v Nezamyslicích, Vůstrou u Libětic, kostel P. Marie Sněžné v Kašperských Horách, menhir Sluneční kámen, peckovský menhir a Dobršskou zvonici.“

Do zapadlé části Šumavy za dávnými tajemstvími

Některá místa na Šumavě nejsou příliš navštěvovaná a náhodným návštěvníkům tak poskytují zvláštní atmosféru s bohatou a možná i trochu tajemnou minulostí.

Strašínský kostel Narození Panny Marie coby kamenem dohodil, několik chalup, klid a překrásný výhled. Tak lze stručně charakterizovat místo, které nese podivný název – Věštín. Z okolních strání můžete pozorovat šumavské vrcholy Sedlo, kde v minulosti sídlili bájní Keltové, Ždánov a také menhiry posetý Javorník. Opačným směrem pak spatříte mohutnou zříceninu hradu Rabí.

Podle jedné z pověstí zdejší muži drželi hlídky, a jakmile spatřili v blízkosti hradu nebezpečí, zapálili hranici dříví, aby posádku varovali. Říkalo se jim věštci.

Věštín tak mohl plnit i funkci jakési mezistanice, přes kterou byly pomocí předem domluvených signálů předávány informace.

Původní cesta mezi Strašínem a Věštínem (dnes již zarostlá a obtížně přístupná) ukrývá i malou kapličku. Údajně se zde o půlnoci zjevovala černě oděná postava na černém koni – duch zemřelého stavitele ze Žichovic, který při stavbě strašínského kostela trýznil a bil lidi. K jeho vysvobození prý přispělo až postavení této kapličky.

Zkamenělý pacholek

Z Věštína je to kousek k další zapadlé vesničce, nesoucí název Damíč. Ani zde nechybí rozhlehlé louky, olemované hlubokými lesy a samozřejmě také trochu toho šumavského tajemna.

„Na drahách byla uprostřed studánka se zvlášť křišťálovou vodu, která každého pocestného osvěžila. Proto damíčští nechávali na kraji u kamene malý dřevěný žejdlík, aby se kolemjdoucí mohli napít,“ vypráví pověst O zakletých skalách (J. Sucháčová, L. Hromádková: Z podhůří Šumavy).

Jednou zde pásl ovce a kozy místní pasáček. Přišla k němu stará a vetchá babička a poprosila ho, zda by jí podal vodu. Než stačil chlapec nabrat životadárnou tekutinu, přiběhl pacholek Matěj a ženě vynadal, že má sedět doma.

„Stařenka neřekla tak ani tak, jen ruce pozvedla. Vtom nastala tma, vítr dul ze všech stran, hrom burácel a ten rámus trval hodnou chvíli. Když se vyjasnilo, po babičce ani památky. Na pastvině se objevila skála, u ní balvan a kolem roztroušeno kamení… Jediný pasáček tam stál živý a od úleku nemohl ani hlásku vydat. To začarovala tajemná babička neochotného Matěje od soběšických Machů, psa, ovce i kozy v nehybné kamení,“ popisuje pověst tuto událost.

Dva kostely

Damíč je opravdu zajímavým místem, odkud je možné se nerušeně dívat hluboko do vnitrozemí. Pozornost jistě zaujmou i dva nedaleké kostely v Bukovníku a Nezamyslicích. Pokud bychom tyto sakrální stavby spojili pomyslnou přímkou a tuto protáhli dále, zjistíme, že prochází přesně na jih přes Damíč směrem na Javorník, tedy do lokality opředené mnoha pověstmi a dosud nevyřešenými záhadami. Náhoda nebo v dávné minulosti byla tato místa opravdu propojená, například energetickými liniemi, které naši předci dokázali využívat?

Někteří badatelé se domnívají, že až 99% sakrálních staveb stojí na místech původních pohanských svatyní. A ty mívaly zpravidla jedno společné – nacházely se na významných energetických bodech.

Jinak tomu není ani v případě kostela sv. Václava v Bukovníku, který je výraznou dominantou zdejší krajiny.

„Stojí na pravěkém kultovním místě, které bylo také určeno pro léčení. To zavdává příčinu k domněnce, že tu stával nejprve menhir. Energie bodu, který se nachází klasicky v křížové zóně kostela, je ostatně stále nadprůměrná,“ uvádí psychotronik Pavel Kozák v knize Tajemná místa od Blaníku k Sušici.

Ovšem v Bukovníku to rozhodně není vše. U silnice na Mačice a Frymburk je sýpka, u které jsou tři kříže zasazené do tří oblých kamenů. Podle pověstí by se mohlo jednat o kameny z doby před nástupem křesťanství, možná využívané k obětním rituálům.

Perla Otavy a její okolí nabízí mnoho zajímavostí

Horažďovice, označované jako Perla Otavy, v minulosti sehrávaly díky své poloze významnou úlohu a byly středem pozornosti tehdejších vlivných a mocných šlechtických rodů.

Středověké centrum

Na nedalekém vrchu Prácheň, který umožňoval kontrolovat široké okolí a jeho strmé a těžko přístupné svahy poskytovaly i dostatečnou ochranu, vzniklo již v 10. století slovanské hradiště, ve 14. století přestavěné na kamenný hrad. V dobách Přemyslovců se jednalo o správní, kulturní, řemeslné a vojenské centrum Prácheňského kraje.

Význam hradu ale postupně upadal. Ani částečná přestavba, provedená v 15. stol. Půtou Švihovským, jeho slávu neobnovila. V druhé polovině 16. stol. byl již pustý a chátral.

Z osady město

S rozvojem hradu souvisela i osada u Otavy, která ležela na zemské stezce z Prahy do Bavorska. V roce 1292 král Václav II. povýšil Horažďovice na město. Bylo to v době, kdy patřily rodu Bavorů ze Strakonic, kteří se zasloužili o jejich rozvoj a rozkvět.

Výstavba byla v plném proudu, a to včetně opevnění. I v dnešní době můžeme obdivovat zbytky fortifikace, například Červenou bránu z druhé poloviny 13. století, která je druhou nejstarší památkou městského hrazení v Čechách. Původně byla opatřena železnou mříží a padacím mostem přes hluboký příkop.

Dominantou náměstí je pak raně gotický kostel sv. Petra a Pavla, který byl postaven na místě staršího kostela sv. Petra.

Nejvyšší sudí a zlatý poklad

V 2. polovině 15. století se majitelem Horažďovic stal nejvyšší sudí království Českého Půta Švihovský z Rýzmberka, který do města přivedl františkány a nechal vystavět jejich klášter, který plánoval jako pohřebiště rodu Švihovských (sám tam byl pohřben).

Jak již bylo uvedeno, Půta rovněž provedl rekonstrukci hradu Prácheň. Podle jedné z pověstí chtěl prý opravit i kostel sv. Klimenta, stojící asi 100 metrů pod hradem. Došly mu však finance a poddaným nařídil, že mají penězi naplnit zvon, který nechal odlít. Přinucena byla také chudá vdova, matka tří dětí. Vhodila do zvonu své poslední groše a pronesla kletbu. Zvon se propadl do země a zmizel. Podle jedné z pověstí se Půta Švihovský rozhodl opravit také kostel sv. Klimenta, který stojí asi 100 metrů pod hradem. Došly mu však peníze a tak poddaným nařídil, aby penězi naplnili zvon. Jedna chudá vdova byla také přinucena vhodit do zvonu své poslední groše. Ta pak pronesla kletbu a zvon se propadl do země, kde má být dodnes.Podle jedné z pověstí se Půta Švihovský rozhodl opravit také kostel sv. Klimenta, který stojí asi 100 metrů pod hradem. Došly mu však peníze a tak poddaným nařídil, aby penězi naplnili zvon. Jedna chudá vdova byla také přinucena vhodit do zvonu své poslední groše. Ta pak pronesla kletbu a zvon se propadl do země, kde má být dodnes.

Zakázka pro záhadného umělce

Dalším významným šlechticem, který se intenzivně zajímal o Horažďovice, byl Zdeněk Lev z Rožmitálu, který si vzal za manželku Půtovu dceru Kateřinu. V roce 1519 byl ve zdejším klášteře přijat jako laický bratr do společenství bratří františkánů, což jako katolík jistě považoval za velkou poctu.

Možná právě toto mohl být impulz pro objednávku oltáře sv. Anny, který se dnes nachází v Rožmberské kapli zámku v Českém Krumlově. Zdeněk Lev se obrátil na řezbáře, jehož skutečné jméno neznáme. Používal iniciály IP. Pracoval v bavorském Pasově a patřil mezi nejvýznamnější a zároveň nejzáhadnější středověké umělce 16. století.

„Dřevěný oltář, který v dubnu 1523 urgoval Zdeněk Lev z Rožmitálu u Monogramisty IP, byl druhou významnou uměleckou zakázkou, zmíněnou v šlechticově korespondenci. Nesouvisel ani s vybavením kostela v Blatné, jehož byl Zdeněk Lev z Rožmitálu bohatým dárcem…. Jako nejpravděpodobnější hypotéza se zdá, že českokrumlovský oltář sv. Anny od Monogramisty IP byl původně určen pro klášter františkánů – observantů v Horažďovicích, asi 20 km od Blatné, hlavní rezidence Zdeňka Lva z Rožmitálu,“ uvedl historik umění Peter Kováč, jeden z autorů knihy Monogramista IP.

Horažďovice a jejich okolí mají i v dnešní době co nabídnout. Historie na vás dýchá na každém kroku – kostely, kaple, zbytky opevnění, zámek, muzeum, zřícenina hradu, morový sloup a mnoho dalších zajímavostí.